,,Pojďte, představím vás." Stojím na chodbě v obyčejné školní budově a podávám si
ruku s neobyčejným člověkem – s panem Jiřím (Georgem) Brady a posléze i s jeho dcerou
Larry. Je to velmi vzácná návštěva a cítím velkou radost se setkání s takovýmto člověkem. A
kdo že vlastně Jiří Brady je?
Jeho jméno je známé (a to po celém světě) zejména v souvislosti s tzv. Haniným
kufříkem. Ten získala japonská učitelka Fumiko Išioka od muzea v Novém Městě na Moravě.
Vyprávěla svým žákům v Japonsku o holocaustu a chtěla, aby tyto děti poznaly, aby měly
možnost se dotknout něčeho autentického, co patřilo skutečným lidem, kterých se holocaust
týkal. Tak se k japonským dětem dostal kufřík se jménem Hanna Brady a nápisem Waisekind
– sirotek. Děti se však chtěly dozvědět, kdo byla dívka, jíž kufřík patřil, a jaký byl její osud. A
tak se paní Fumiko Išioka podařilo najít Jiřího Brady a téměř detektivní pátrání skupiny dětí
bylo odměněno celým příběhem původně obyčejné malé dívky z Česka – Jiřího sestry Hanky,
která zahynula v osvětimských plynových komorách. Příběh Hanky Brady a japonských dětí
pátrajících společně s Fumiko Išioka po jejím osudu se stal známým po celém světě. Knížka
Hanin kufřík byla přeložena snad do padesáti jazyků a stejnojmenný film získal řadu
významných ocenění.
Jaký byl ale Hanin bratr? Byl jedním z chlapců Škidovců – žil totiž společně s Petrem
Ginzem, Hanušem Hachenburgem, Kurtem Kotoučem a mnoha dalšími na domově č. 1
v budově L 417. Nechodil zde do školy (tj. neúčastnil se tajného improvizovaného vyučování)
jako většina ostatních chlapců, ale pracoval jako instalatérský pomocník. Stejně jako jeho
sestra Hanka byl převezen do Osvětimi, ze které se mu podařilo díky zdi proražené spadlým
granátem utéct. Po válce emigroval do Kanady, kde žije dodnes. Jezdí však po celém světě,
hlavně v souvislosti s Haniným kufříkem, který stále vzbuzuje pozornost a vyvolává mnohé
reakce (všude vyjma Českou republiku). Tím více ho potom potěšil náš zájem.
Brzy se přesouváme do kappy, kde má beseda s Jiřím Brady. Setkání zahajujeme písní
Život je jen náhoda. Sedíme v kruhu (teda šišce) a díváme se na člověka, který všechno to, o
čem si tak dlouho povídáme a nad čím žasneme, znal stejně důvěrně jako my známe
každodenní dění v dnešní Přírodní škole. Muž, který si povídal Petrem Ginzem a viděl Hanuše
píšícího svoje básně, nám vypráví o svém životě v Terezíně i v Osvětimi. I když už skoro
šedesát let žije v Kanadě, mluví téměř dokonalou češtinou, jen občas prokládanou anglickými
slovy. Součástí vyprávění je i několik vtipných "story":
Protože výuka náboženství byla tehdy povinná, chodil Jiří Brady nejprve rok na
katolické náboženství, druhý rok na československé a třetí rok musel dojíždět velmi daleko na
židovské náboženství. Tehdy se dětí sedících v synagoze rabín ptal, jaké maso, že židé jedí.
Děti odpovídaly, že židé jedí slepičky, kozičky, husičky, kravičky… Malého Jirku, který seděl
se svou maminkou někde vzadu, napadlo taky prasátko. Ještě ho nikdo neříkal a tak se rychle
přihlásil (aby ho třeba ještě někdo nepředběhl) a vyhlásil to svoje prase. Rabín opáčil, že maso
prasat je nečisté. Jirka si však za svým názorem stál a rabínovi namítl, že ,,my zabíjíme
dvakrát ročně a zeptejte se maminky, jestli není čisté!". Potom Jiří Brady do židovského
náboženství už nechodil.
Zajímavá byla i chvíle, kdy se pan ředitel ptal na karbidovou lampu, o které se dočetl
ve Vedem a kterou jednou Jirka Brady v Terezíně vytvořil. Ona ta lampa totiž strašně smrděla.Jiří Brady (přezdívaný na domově Chladnokrevný kůň) se na příhodu rozpomněl a pan ředitel
nám příslušný článek rovnou přečetl. V tu chvíli se nám Vedem opravdu spojil se skutečností.
Po vyprávění byla přestávka, potom se pouštěl klip ke stránkám www.vedem-
terezin.cz. Nastal čas na dotazy z úst pana ředitele, některých studentů i učitelů, týkající se
života na "Jedničce" i v Osvětimi. Potom jsme zkusili zazpívat hymnu Škidovské republiky na
teprve nedávnou objevenou melodii Karla Hašlerka. Tato píseň dnes zazněla snad poprvé od
dob Škidu. Celá beseda byla zakončena písní Brundibár poražen. Bylo to krásné a silné a
myslím, že si neumíme představit, jak to vnímal člověk, který slýchával škidovskou hymnu
v tehdejších pátečních večerech před jednáním samosprávy a před čtením Vedem. Člověk,
který slyšel Brundibára tehdy v Terezíně. A tak tímto děkuji za tak milou a obohacující
návštěvu, která nám mimojité ukazuje, jak krásný je člověk.
Jasna Simonová
Musím přiznat, že když mi včera zavolal pan Brady
(výše zmíněnou přezdívkou titulovaný
kamarády v terezínském ghettu), bylo to pro mě jako blesk. To, že se opravdu setkáme s člověkem
(ex-klukem - i když klukovskou duši má v nejlepším
slova smyslu dodnes), který se osobně znal s Petrem
Ginzem, Hanušem, Kurtem nebo Valtrem Eisengrem mi až dodedávna připadalo jako sen. A tak jsem měl jaksepatří trému, zvláště když se to sešlo tak, že zároveň přijela i televize. Ale všechno do sebe zapadalo jako hodinový strojek a tak se po deváté v naší malé ředitelně tísnilo několik lidí z různých konců světa i času. Jiří Brady (v doprovodu sympatické dcery Larry), milý a neuvěřitelně skromný vyprávěl o profesoru Eisingerovi, Petrovi, samosprávě i své cestě do Osvětimi a pak se pod vedením našeho Matouše (bez kterého bychom tam spolu určitě takhle neseděli) zanořil do webových stránek VEDEM a vyprávěli si o časopisu, škole i Škidu, jakoby se znali dlouhá léta. Vedle nich Vojta profesionálně nahrával, Ríša, hlavu mokrou z tělocviku jen tiše naslouchal a do toho se objevila televize a udýchaný Dan s mohutnou omluvou, že se spletl o hodinu. Rozhovory na kameru snad mnohem víc, než kdy jindy každý chápal jako cestu, jak předat poselství VEDEM co nejvíce dalším lidem a já měl pocit, že i paní redaktorka to cítí jako ne zcela všední reportáž. Co následovalo dál napíše snad už Jasna, každopádně jsem moc rád, že jsme to všechno mohli prožít. Moc děkuji i vám všem, kamarádi a doufám, že to nebude s Jiřím B. poslední setkání.A že radost a mír z toho, že
cokoli dobrého a krásného vytvoříme, nebo zažijeme se neztrácí navzdory všemu a všem, nám
v hloubi srdcí vydrží co nejdéle.
František
